Club Citroen Xantia
Dnešní datum: 28. 03. 2024  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy :: Komentáře :: Xantiaclub na FB  

Hlavní menu
lisanslı canlı bahis, casino siteleri ve güvenilir canlı siteler https://www.hbspc.com/ bulabilirsiniz



Zjištění roku výroby

Zadej čtyřmístné číslo vozu




Datum výroby


Nejčtenější články

Neexistuji vhodna data!



Články a návody

* A je tu sníh

Vydáno dne 30. 01. 2007 (10514 přečtení)

Zdánlivě následující řádky nijak nepatří na Xantiaclub, ale jednak je autor můj příbuzný, řádky souvisí s motorismem a navíc Land Rover má motor 2,7 HDi což je PSA :o). Doufám, že se při čtení aspoň trochu pobavíte jako já. Holfi

Když k nám toto úterý konečně přišel letošní první sníh, radoval jsem se jako malé dítě z nalezeného koátka. Lačně jsem nastavoval svoje tváře vločkám a cítil uspokojení nad tím, že se matka příroda konečně dostala rozum a zařídila aby v zimě sněžilo. Samozřejmě nešlo si nevzpomenout na 3 zimy, které jsem prožil v Bosně.

Bylo 2.února 2002, když jsem dorazil do Sarajeva a začal svojí misi, která sice zanechala na mojí duši hodně hlubokých jizev, ale zároveň mne v mnohém lidsky obohatila. Vzpomínám si, že mi v jinošském věku nešlo do hlavy, jak mohou v Jugoslávii pořádat zimní olympijské hry, když já mám v hlavě pouze vzpomínky na písečné pláže v Černé hoře, bahenní želvy mizející v makii a letní kino v kempu, kde jsme poprvé shlédl Noc na Karlštejně. No a já jsem v Sarajevu najednou byl, byla neděle večer, osvětlení města více než sporé, místní značení víceméně žádné a všude ležel sníh.


Zimní Sarajevo – zdroj www.olympic.org

Sarajevské olympijské hry v roce 1984 drží zajímavé prvenství. Uvědomuje si vůbec ještěněkdo, že se jednalo o vůbec první zimní hry v socialistickém sektoru? Čechoslováci si tenkrát domů přivezli 6 medailí (bez zlata) a o pár let později probíhala na stejném místě válečná zvěrstva a Vučko – maskot her –> byl již dozajista pohřben spolu s dalšími vzpomínkami na klid před bouří. V blízkosti olympijského stadionu jsou nyní rozsáhlé hřbitovy a noční pohled na tisíce světýlek na hrobech nás nenechá na pochybách, že nejdelší obléhání města v moderní historii válek (5.4.1992 - 29.2.1996) si vybralo svoji krutou daň. Sarajevo je obklopeno vysokými pohořími Jahorina a Bjelašnica a vyznačuje se zvláštním klimatem. Vzpomínám si na jeden zářijový den, kdy jsem v krátkých kalhotách a sandálech vyrazil z Banja Luky autem na cestu do Sarajeva. V BL bylo příjemných 20 stupňů, slunce ukazovalo, jak má vypadat babí léto, venkovní kavárny byly jako vždy v obležení a ženy stále ještě nemusely zahalovat svoje vnady. Po tříhodinové pohodové jízdě jsem se ale ocitl v naprosto jiném světě. Na parkovišti ICMP leželo nějakých 10 cm čerstvého sněhu, hlídačometal VIP automobily, lidé byli navlečeni v zimních bundách, na nohou válenky. Zvykl jsem si, že se na mne místní často dívají jako na exota, ale teď jsem patrně v jejich mysli ještědostal nálepku pomatenec. Ač mám normálně sníh rád, ten pocit chladu a vlhka v mojí letní obuvi mě tehdy přesvědčoval o opaku. Kdyby například v Praze napadlo v září několik centimetrů bílého pokladu, byly by stránky novin dozajista naplněny komentáři a články o nepochopitelném zaspání cestářů, o rozmarech matky přírody, překonaném teplotním rekordu, počtu havárií na silnicích, kolapsu dopravy a zmrzlé úrodě jablek. V Bosně tomu tak nebylo.

Lidé jsou zaprvé na neočekávané změny počasí zvyklí, ale hlavně jsou díky prožité válce otrlejší, a události, při kterých jim bezprostředně nejde o život, přecházejí víceméně klidně.

Cestování po zasněžených bosenských silnicích vám zcela určitě vyprodukuje pořádnou dávku adrenalinu a po jízdě si budete připadat jako hrdinové nějakého akčního filmu. Pokud ovšem přežijete! Poválečná obnova Bosny vyžaduje investovat peníze do všeho a proto se nesmíme divit, že na rozbitých silnicích chybí kromě jiného i zimní pluhy a sypače. Prostě na ně nejsou peníze. Peníze nazbyt nemají ani lidé, kteří se musejí automobilem přemisovat za prací a zimní gumy pro jejich obsolentní plechovky rozhodně nejsou prioritou. O bosenských řidičích a jejich umění píši na jiném místě, ale v zimě rozhodně nezapomínají na svoje špatné návyky. Já sám jsem se jednou v noci vracel zpět do Banja Luky a po cestě jsem měl menší kolizi z jedním z nich. Já na hlavní silnici pokryté sněhem, jedu rozvážně, provoz je minimální. V tom se z vedlejší silnice blíží menší automobil a najíždí mi kolmo přes připojovací pruh do cesty. Opatrně uhýbám, ale málo. Ozývá se skřípění plechů, já zastavuji a jdu obhlížet škody. Automobil narušitele se dostal částečně mimo silnici, ale vidím, že se řidičdrásá ven a jde ke mně. Alespoň, že se nikomu nic nestalo. Můj Fordík má trochu pomuchlaný bok, žádné velké škody. V tom se ke mně doklouzal ten doveda. Čekal jsem nějaké omluvy, ale on se namísto toho na mě vrhnul s bojovým výkřikem „Ty zajebanec“. Pochopil jsem, že diskuze bude probíhat v jiném duchu a okamžitě jsem se přizpůsobil změněpravidel. Úkrok stranou, podmet, já stojím a on se válí na zádech jako chrobák. Normálnímu chlapovi stačí spadnout na záda jednou a pak zvolí většinou strategii vyjednávání, tento týpek se však tak snadno nevzdával a celkem svižně se zase dostal na nohy. Už jsem mu nechtěl ubližovat a tak jsem si ho jen rukou držel na distanc, abych nějakou neslízl, a snažil jsem se mu vysvětlit, že zajebanec je on. V tu chvíli mě však ovanul tak silný závan rakije, že jsem pochopil nesmyslnost svého počínání. On měl navíc stále ještě kuráže na rozdávání a volnou rukou po mě máchal jako kudlanka nábožná. A tak jsem mu pro uklidnění nasadil páku na zápěstí, vylepšenou o vyvrácený palec. Alkoholové anestetikum v jeho žilách mu patrně notnězvýšilo práh bolesti, protože se svými bojovými výpady přestal až poté, co mu v ruce ukázkově křuplo. V tu chvíli z něho byl hotový beránek a konečně se mi začal omlouvat. Kdyby si byl odpustil tu sportovní vložku, nemusel mít natlučenou kostrč a pochroumanou levačku. Snad nebude příště před jízdou tak chlastat. Já jsem jen nasedl do auta a okénkem jsem mu sarkasticky popřál „Sretan put!“. Policii nemělo cenu volat. Určitě bych stál na krajnici až do rána a riskoval, že to do mně ještě někdo napálí. A pak sepisování protokolu o škodě s policajtem naštvaným na všechny cizince a diplomaty zvl᚝ a přiblblé otázky orgánů a ještě blbější moje odpovědi, a mě se už chtělo docela spát.

Samozřejmě i v Banja Luce dokázalo pořádně zasněžit. Vzpomínám si na jeden den, kdy se městem proháněj nefalšovaný blizzard a sněhová pokrývka narůstala přímo před očima. Z okna svojí kanceláře jsem měl krásný výhled na hlavní silnici a mohl se kochat pohledem na unikátní řešení absence sněžných pluhů. Asi desítka chlapů s lopatami utvořila na silnici rojnici a začali sníh ručně odhazovat. Ti co byli na krajích měli samozřejmě práce o něco více, protože ti prostřední jim tak ještě sníh přidávali. To, že venku bylo hodně pod nulou, jim nenechávalo příliš prostoru pro kouřové přestávky, a tak makali s celkem slušnou rychlostí. Po čtyřech hodinách usilovného snažení se jim podařilo odházet skoro 200 metrový úsek a dokonce nikoho z nich ani nesrazilo auto. Důvod k oslavě ale rozhodně neexistoval, protože na místě, kde se svojí záslužnou prací začali, byla opět pořádná vrstva sněhu. Snad měli alespoň dobrý pocit z pohybu na čerstvém vzduchu. Plynulosti silniční dopravy rozhodněnepomohli.

Další unikátní řešení sněhové kalamity jsem potkal v kopcích před Dobojí, kde jsem dojel malý nákladáček, který jen stěží supěl vpřed. Přilepil jsem se na něj a čekal, až přestanou zatáčky a já ho budu moci předjet. V tom mi něco z rachotem dopadlo na kapotu. Hned jsem přibrzdil a z uctivé vzdálenosti obhlížel situaci. Musím přiznat, že mi cukaly koutky smíchem. Na korbě toho veteránu z 20-tých let (vzpomněl jsem si na Maslostroj ve filmu V+W Hej rup) byl chlapík, v ruce lopatu a „cukroval“ silnici. Jeho snažení samozřejmě nemohlo mít na sjízdnost žádný vliv, zejména pak ve chvílích, kdy si musel ruce zahřát v kapsách, napít se z butylky, či si zakouřit. A musím uznat, že za těch pár minut, co jsem ho sledoval, se věnoval těmto činnostem mnohem častěji než házení lopatou. To, že mohl hodit pár kilo písku na moje autíčko ho patrně uspokojilo a vzbudilo v něm pocit z dobře udělané práce, po níž následuje odměna. Ale musel to být v jádru dobrý chlap, protože mi nakonec zamával. 

 
Ale zpátky do Čech. Když už jsem měl z letošního prvního sněhu takovou radost, rozhodl jsem se, že si musím pořádně užít. A jak mi v pátek odpoledne zavolal z Třeboce soused Honza, že tam leží půl metru prašanu, nečekal jsem na nic a vyrazil na cestu. Jakmile jsem dojel k rybníku tak jsem pochopil, proč mi Honzík nabízel, abych se u nich po příjezdu zastavil pro lopatu. Asi bych se do chalupy dostal i tak, ale s uhelkou to šlo o poznání snáze.

 
Když jsem se proházel, tak jsem nejprve zatopil v krbovkách a pak se vrátil k lopatě a házení. Jen co jsem vykutal na zahradě cestičky ke všem důležitým bodům, tak jsem se vrátil k Landymu zaparkovanému na krajnici a šel zkoušet, co ta britská elektronika vůbec umí. Nejprve nastavit světlou výšku, zapnout redukci, program na sníh, a už se hrabu přes hromadu sněhu odhrnutého pluhem na hrázní příjezdovou cestu. Vše probíhá bez problémů, já si spokojenějuchám a projíždím až k transformátoru, kde se na prokluz otáčím. Prostě paráda. Landy nezklamal. Ještě jednou vyjíždím na silnici a „protahuji“ si cestu k zadním vrátkům.

V noci na sobotu ještě trochu sněhu připadlo a já si pak ráno připadal jako v pohádce. Všechno krásně pokryto panenským sněhem, slunce se prodírá mraky, prostě nádhera. Ještěobhlížím zahradu a hledám škody po vichřici, ale kromě 2 zlámaných planěk a shozeného plechu z dřeva nezaznamenávám žádné škody. Takže rychle do Jednoty pro chléb a noviny, pak ranní čaj, roztopit kamna a konečně si mohu jít užívat svého splněného přání. Landyho jsem už v normálním terénu testoval, ale včerejší krátká projížďka sněhem po hrázi mi naznačila, že blbnutí v prašanu bude stát za to. A nemýlil jsem se! Když jsem za rybníkem projel sněhovou bariéru a razil si cestu sněhem, tak jsem se přistihl, že nadšením hejkám jako osel. Kdo by ale jezdil po cestách, když má teréňáka, že? Za ubikacema otáčím volantem a hrabu se do kopce na zasněženou pláň. Napoprvé jsem se nahoru nedostal a musím se otočit, ale když jsem se rozjel rychleji mnou vyjetými kolejemi, tak prorážím závěj, všude jsou oblaka zvířeného prašanu a já jsem na rovině a mohu si užívat. Landy vše zvládá z bravurou, občas zapne závěrku diferenciálu, zabliká kontrolkou stability a já vykružuji po pláni osmičky. Tak tohle by šlo. Vymýšlím si další výzvu – dostat se k pískovně. Pořádně se rozjíždím, sníh se rozletuje a najednou stojím. Zkouším zpátečku, ale nic. Dopředu to také nejde, podívám se z okénka a vidím, že je konec s dováděním. Podařilo se mi najet do malé prohlubně, které byla zafoukaná asi metrovou vrstvou sněhu a Landy měl pod bříškem pořádný polštář, který mu nedovoloval, aby se kola zatížená třemi tunami mohla pořádně zakousnout. Jediné, co jsem svými pokusy o vyjetí dokázal bylo to, že jsem se prohrabal na hlínu a kola byla kompletně zalepena červeným jílem. Teď už mi můj super zimní vzorek Nokian bude na prd. No nic, jsem muž činu a jako první řešení volím větve pod kola. Potácím se tedy sněhem k pískovně a tam do modré tašky IKEA lámu březové větvičky. Rukavice a nůž jsem samozřejmě nechal v autě, ale moc si za to nenadávám. Za chvilku jsem už zpět u Landyho, který vypadá uprostřed pole najednou nějak malinkatý a zapomenutý. Škrabkou na sníh odhrabuji sníh od kol a zastrkávám pod něvětvičky. Startuji motor, chvíle očekávání, snažím se vyjet a nic. Dokázal jsem pouze trochu více poskvrnit sníh odletujícím bahnem. Takže mne čeká cesta do vesnice pro nějaké pomůcky. Je to necelý kiláček, ale už jsem kompletně promáčený a předchozí euforie je ta tam. V chalupě beru do podpaždí plechy, prkna, polní lopatku a vyrážím za Landym učinit další pokus o vyproštění. Jak se mi teď hodila prodělaná vojenská katedra, kde nás neustále nutili kopat okopy pro ležícího střelce. Odkazuji od kol sníh jako stachanovec, vkládám prkna, plechy, další pokus a opět nic. Takže další cesta do vesnice. Moje opojení zimní nádherou už zcela pominulo a rozhoduji se, že se nechám potupně vytáhnout traktorem. A se má vesnice o čem bavit. U Raisů ale není nikdo doma, u hajného jen psi. Ploužím se k chalupě a snažím se něco vymyslet. Ještě že mám přátele. Vzpomněl jsem si na Silvestra před pár lety, kdy jsem byl na chatě u Vosy, který tenkrát ještě do Vlkančic zval bývalé kamarády ze Skrýchova a né bývalé STBáky.Tehdy byla také na silnici pěkná kalamitka, a to že by se nám Braunovou 100-kou podařilo vyjet do zledovatělého kopce se zdálo být naprostou utopií. To ale neznáte Jeníka. On pouze otevřel kapotu, vytáhl kyblík s pískem, vysypal si koleje na rozjezd a už jsme frčeli. Inu bývalý tramvaják se nezapře. Když to fungovalo tenkrát, mohu to zkusit i teď. Jak tam ale ten písek dostat. Do kolečka ho sice naložit mohu, ale moc daleko nedojedu. Saně nemám a dětský bob nemá velkou nosnost. Takže vytahuji z kůlny starý batoh, hledám pod sněhem písek a plním vak. Měl jsem sice problém ten náklad vůbec dostat na záda, ale pocit naděje, že se z té šlamastiky dostanu vlastní pílí, mě žene vpřed. Landy stále způsobněčeká na kopci na stejném místě, ale mě se zdá, že musí být o něco dál. To bude asi tím pískem na zádech. Už jsem u něho, odhazuji další sníh, sypu pod kola písek, další pokus a zase nic. Ještě přidávám další větvičky, ale je to zbytečné. Asi na mne musel být úžasný pohled, jak jsem kompletně promáčený nešastně stál s polní lopatkou uprostřed pole a snažil se něco vymyslet. Marně. Obloha se najednou zatáhla a spustila se taková chumelenice, že nebylo vidět na krok. Už jsem se pomalu smiřoval s tím, že pro návrat do Prahy použiji plán B – autobus – a pomalu se ploužil zpět do chalupy. Tam jsem si uvařil čaj, roztopil kamna, převlékl se a celkem tupě zíral do stropu. Musím se přiznat, že když mi zazvonil mobil, tak se mi hlavou nehonilo vůbec nic. Ani jsem se nepodíval na jméno volajícího, ale ten hlas jsem poznal okamžitě. Můj zlatý soused Honza se ptal: „Kde jseš? Byl jsem na poli u auta a ty nikde. Vezmi si lopatu a jdeme vyprošovat!“. Ještě že existují kamarádi. Když mě Honza viděl, jak jsem nejprve s elánem projel okolo jeho oken a pak jsem se stejnou cestou plahočil nejprve s prkny a pak s pískem, došlo mu celkem snadno, že něco není v pořádku. Ve dvou se to opravdu táhne lépe. Necelou hodinku jsme dolovali ten sněhový polštář z pod auta a nakonec se podařilo kola pořádně opřít o zem a já jsem se s Landym dostal ze sněhového zajetí. Moje úleva a radost byla značná. Na nějaké další hrátky jsem už neměl náladu, kromě toho jsem se celkem oprávněně obával, že by mne Honza při druhém zapadnutí „z blbosti“ a vyprošování celkem oprávněně umlátil lopatou. Já byl navíc rád, že si budu moci konečně svléknout mokré věci, uvařit si čaj s rumem a svalit se ke kamnům. Spalo se mi krásně.

Jsem člověk, který si ze svých proher bere ponaučení, takže jsem si v zavazadlovém prostoru nechal polní lopatku, na tapetu mobilu jsem si dal fotku zapadlého Landyho, příští týden si zakoupím sněhové řetězy a kurtu a budu zase o něco více pokornější. 2 lopaty a 4 ruce nakonec zvládly více než technika za 1,5 miliónu.

28.1.2007

[Akt. známka: 1,88 / Počet hlasů: 50] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: RNDr Daniel Vanìk PhD | Počet komentářů: 21 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek Ukaz("zdroj")!=''): echo '| Zdroj: '.$GLOBALS["clanek"]->Ukaz("zdroj").' '; endif; ?>

Náhodný obrázek
deGaulle vysvětluje , jak se řídí kamion
Karel nám názorně ukázal, jak se řídí velikeý kamion na sjezdu k Barandovskému mostu
zobrazení: 6135
známka: 1.20


Kalendář
<<  Březen  >>
PoÚtStČtSoNe
    1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31

Inzerce


Vytvořeno za pomoci phpRS(c)2002
© Xantiaclub.cz
Obsah serveru Xantiaclub.cz je chráněn autorským zákonem.
Publikování nebo šíření jeho obsahu v jakékoliv podobě, bez písemného souhlasu autorů, je nezákonné.